Narodil se mi třetí syn. Od začátku jsem byla odhodlaná, že dudlík nedám, že není potřeba. Syna jsem kojila na požádání, nebyl jediný problém. Sice jsem si v kritických situacích vzpomněla, jak to bylo s dudlíkem u starších a jak jsem mohla dát ten dudlík a vozit v tom kočárku, ale nakonec jsem vždycky myšlenku zahodila a raději navázala do šátku.
Neustále mně však bombardovala tchýně, že ho stejně dám, a že dítě má mít dudlík a manžel už pak také, ať mu ho dám, vždyť se přeci krásně kojí atd. Zároveň jsem začala chodit na poradenství, a když jsem potřebovala, aby syn spal, tak samozřejmě nespal, chtěl se kojit a já nebyla schopná se soustředit na ženy, u kterých jsem byla. Tak jsem se rozhodla, že to tedy zkusím, jen na tyhle situace. A abych si i vyzkoušela negativní vlivy dudlíku, o kterých ženám říkám.
Nepoužívala jsem dudlík často. Nebylo to denně, i když jsem pak zjistila, že ho dávám víc a víc, než bylo v plánu. Synovi byl asi měsíc a půl, když jsem jej dala poprvé. Za těch pár týdnů, co jej měl, jsem si uvědomila, jak moc nám dudlík zasahuje do kojení. Syn se kojil méně, trávil na prsu mnohem méně času a navíc se postupně začínal vztekat, když chtěl uspat a já mu nabízela prso, on jej odmítal. V tu chvíli jsem řekla rezolutně ne!
Rozhodla jsem se, že nemá cenu lámat vše přes koleno hned a nechala jsem si čas na rozmyšlenou do rána, abych vymyslela strategii. Trošku jsem byla na pochybách, jestli to zvládnu, ale odhodlání bylo větší. Hned ráno jsem dudlík vzala, rozstříhala a vyhodila. Pro jistotu jsem ještě raději vynesla odpadky. Zakázala jsem si dudlíky kupovat, zakázala jsem to i muži a tím, že jsme měli jen jeden, bylo to o to jednodušší. Poté jsme pokračovali v běžném dnu. Nabízela jsem vždy prso, když se syn rozčiloval, navázala jsem si ho do šátku a uklidnila, poté prso nabídla na uspání. Světe div se, nebylo to moc těžké. Syn si bral ochotně prso, na uspání jsem si ho dala do šátku, jednou myslím do hacky. Večeru jsem se bála nejvíce, ale nebyl důvod. Když jsem ho šla uspávat, nabídla jsem normálně prso a on se ochotně přisál a uspal se.
Druhý den byl dudlík zapomenutý. Jak z mé strany, tak z jeho. Dokonce jsem si postupně všímala, že se chová jinak v určitých situacích, kdy jsem sahala po dudlíku. Byl klidnější, spokojenější, dokázal po čase dokonce sám usnout na posteli bez kojení, což jsem při dudlíkovém období neznala.
Po této zkušenosti jsem si byla v radách o dudlíku o to jistější, o to více jsem věděla, jak moc škodí a jaké může způsobit problémy s kojením, které za to nestojí.
Jsem moc ráda, že jsem si tím prošla, abych i vám mohla předávat informace vyzkoušené a ověřené na vlastní „kůži“.
Napsala: Šárka Valešková